Zas mne jeden vyprovokoval, abych vymyslel ovladač, který se může dát do rukou dětem a přitom aby uměl všech 28 funkcí na ozvučené loko. Finance nebyly až tak důležité, ale měl zájem na tom, aby to nebylo přehnaně drahé. Tak jsem za asi čtyři dni vymyslel a zhotovil ovladač OTO.

Už delší dobu mi leží na stole „Matka, hodinová ústředna“, kde jsem spojil až tři protokoly a jeden analog do jednoho přístroje (krabice). Tak nějak jsem dostal chuť napsat o tom článek, jak jsem to vymyslel a zhotovil. Už jsem několik hodinových ústředen zhotovil a tak mám základ na to, spojit několik věcí dohromady.

Návestidlá pri prevádzkovom modulovom stretnutí vylepšia kvalitu jazdenia, pretože posúvajú modelovú prevádzku bližšie ku skutočnej. Fírom je jasné, či môžu do stanice vojsť alebo prípadne z nej odísť aj bez ústnych a nie vždy jednoznačných inštrukcií. Mechanické návestidlo je vidieť zďaleka, je však vďaka jemnému pohonu pomerne dengľavé. Svetelné návestidlo mechaniku nepotrebuje, ibaže nie je vždy dobre viditeľné. Okrem iného asi aj preto, že svieti smerom rovnobežným s koľajou, nakoľko má naň hľadieť rušňovodič v lokomotíve a nie osoba vyskytujúca sa na bočnej strane modulu. Takže zistenie, že čo to vlastne svieti na návestidle, si občas vyžaduje vopchať hlavu medzi vyššie objekty (stromčeky, lampy). A z toho majiteľ modulu radosť oprávnene nemá, keďže hrozí ich poškodenie. Tu je ideálne použiť návestný opakovač pre moduly, povedzme podľa Zababova, no tam je skôr iba informácia o dobrom nápade a nie použiteľný návod. Preto tu popisujem podrobnejšie, ako som riešil opakovač ja.

V článku o hodinovej ústredni tu som v závere predviedol prototyp hodinových staničných digitálov (digitálnych hodín umiestnených priamo v stanici a ukazujúcich zrýchlený modelový čas). Výhody staničných digitálov sú predovšetkým v tom, že obsluha stanice a fírovia si nemusia vykrúcať krk, aby videli veľké hodiny kdesi na stene alebo BigBen v strede miestnosti. A najmä pre menšie deti je vhodnejšia digitálna informácia než obvyklé ručičkové analógové hodiny bez číslic, však aj zošiťáky máme s číslicami… Posielanie digitálnej dátovej vety je spoľahlivejšie voči analógovým impulzom aj v tom, že ak hodiny nezachytia niektorú zmenu času, ďalšia informácia o novom čase hodiny napraví na správnu hodnotu. Hodiny som však nenavrhoval len pre digitálne dáta IBIS (európska dátová zbernica pre prostriedky verejnej dopravy) používané v BA Railnete, ale aj pre obvyklý analógový systém +-12/24V, ktorý je na stretnutiach omnoho rozšírenejší než akékoľvek digitálne riešenia, a to nielen v našich končinách.

Po delší době jsem zase na podnět kamaráda z Povážské Bystrice vymyslel ovladač serva, kde jsem se snažil omezit různé nešvary, které se při použití serva vyskytují. Při debatě a odlaďování jsme zkoušeli přidávat různé vychytávky, které nás napadli. Původně to měl byt jen ovladač serva a při zjištění, že máme dost prostoru v paměti a pinů na ovládání návěstidla a detekce, tak jsme to tam přidali. Ovladač je řízen přes Loconet, protože ovládání přes DCC je bez zpětné vazby a nedalo by se to využít na závislé ovládání spolupracujících prvků. Tato trojkombinace je vlastně základní stavební prvek při návrhu a stavbě jakéhokoli nádraží. Pokud se nad tím zamyslíte, tak na každou přidanou kolej do nádraží potřebujete dva ovladače, z obou stran. Je poměrně výhodné je použít, i když hned nepoužijete detekci a návěstidla. Ono po čase přijdete na to, že návěstidla a detekce jsou velice užitečné věci a pokud máte předpřípravu, tak to ničemu neuškodí.

Prevádzkové stretnutie potrebuje hodiny a zdroj hodinových impulzov na jazdenie podľa GVD. Na stretnutí sa totiž jazdí pri zrýchlenom čase, obvykle je to od 1:2 po asi 1:6, čiže modelová minúta trvá 30 sekúnd alebo aj 6 sekúnd. Prečo je to tak, som vysvetlil aj v článku o prevádzkových stretnutiach tu v prvom odstavci časti o Grafikone. Okrem obvykle používaných analógových hodín používame pri BA stretnutiach aj nástenné digitálne, najmä pre menšie deti je ešte trocha komplikované odčítavať analógové hodiny, navyše tie bez číslic. Aj kvôli tomu bolo potrebné vyvinúť poriadnu hodinovú ústredňu.

Okolo Loconet ovládačov odznelo nielen na tomto webe mnoho viac či menej zápalistých diskusných príspevkov a aj keď osvedčený FRED(i) v širokej modulovej verejnosti stále vedie, občas nie je na škodu vyskúšať aj niečo iné. Tento článok má za cieľ urobiť minirecenziu Zdenovmu ovladaču Ewa popísaného tu, ktorý je určený na súčasné ovládanie dvoch lokomotív. To je praktické hlavne na postrk/priprah a aj domáce jazdenie s dvoma nezávislými lokomotívami.

Ak dostanete na svoj ovládač takúto nálepku - na koho sa hnevať? Niekomu sa to ešte nestalo, niekomu sa to stalo už 3 razy - ako mne. O čo ide? V princípe sa začne len tak z ničoho nič prehrievať FRED(i) alebo sa tvári ten Váš ovládač, že skratuje rozvod Loconetu. Zvyčajne ide o napájaciu usmerňovaciu diódu - ktorá odišla do zaslúženého odpočinku. 

Kde je? Prečo sa to deje? Ako tomu zabrániť?

Do podobných lokotraktorov som zamilovaný. Preto som očakával tento model od prvej chvíle ako výrobca ohlásil, že pripravuje úplne prepracovaný nový model V36 (T334). Keď prišla krabička bol som nad mieru spokojný - vyvahadlované kolesá, osvetlenie modelu, jemné prevedenie. Nečudo, že som ihneď chcel dať do vnútra DCC dekóder a prebehnúť ho.

Toto mala byť ľahká úloha, tak na 10 sekúnd. Podľa popisu modelu má obsahovať konektor na pripojenie DCC podľa NEM. Všetko je tak, ale aj inak.

Digitalizácia tohto modelu nie je zložitá. Teda ak nechceme zvuk. Vezmeme dekodér s konektorom NEM651, zasunieme a jazdíme. Maximálne niečo nastavíme. Ozvučenie je vlastne tiež jednoduché, len s drobnou komplikáciou 

Minule jsem napsal článek o dělení layoutu pomocí dost složitých monster. Je pravda, že člověk vychází jen z těch informací, které má k dispozici a pokud není možnost se poradit, je to dost nepříjemná cesta. Ale potom mne kopla múza a vymyslel jsem řešení, které je mým ideálem a to v jednoduchosti a principu. Princip je velmi jednoduchý, ale myslím, že pochopit ho, bude pro někoho docela problém.

Po asi třech letech jsem dokončil a odladil centrálu Loconet. Bylo to dost práce a přemýšlení, někdy i nad moje schopnosti v tom čase. Musel jsem to odložit, nastudovat problematiku a zase se k tomu vrátit. Teď když je to hotové, tak se zdá, že to nic není, ale to je klam a málokdo si uvědomí, kolik práce a přemýšleni se za tím skrývá.

Je moji tradicí, nedělat monstra, ale jednoduché (a v tom je ta krása) a plně funkční věci. Neboť jak píše klasik, udělat to složitě, umí každý blbec. Tím myslím, že celková koncepce musí být vymyšlená tak, aby jedno druhé neomezovalo a přitom aby to umělo všechno, co je potřeba. To byl vlastně největší problém, neudělat monstrum a aby to bylo perfektní. 

V poslední době jsem hodně přemýšlel nad tím, jak udělat rozvody DCC a Loconet bezpečnější a hlavně odstranit problémy s padáním Loconetu při velkých layoutech. Začalo to napravovačem hran, potom testerem hran, pak jsem vymyslel úplné rozkouskování sběrnice Loconet na úseky MASTER a podružné úseky SLAVE, které by byly úplně oddělené opticky a energeticky naprosto nezávislé. No a nakonec to dopadlo úplně jinak. Vymyslel jsem uspořádání, které je sice někdy složitější, ale odstraňuje hazardy rozvodu a povoluje použití stejných adres a ID na ovladačích, bez vplyvu na lokomotivy, někde na kraji layoutu. Mám totiž názor, že prevence je vždycky lepší než následné lepení a napravování pokaženého. Je to tak jednoduchá myšlenka, že mne až zamrazilo, proč to ještě nikoho nenapadlo.

Pro posun na vlečce malé továrny na svém kolejišti které kompletně rekonstruuji, jsem uvažoval o tom, jakou zde použít lokomotivu. Díky tomu, že přecházím na plný digitál, měním kolejivo na profil a navíc jsem dostal darem malinkou topírnu (spíše garáž) od firmy Auhagen (kat. číslo 13333) uvažoval jsem o „prasátku“ T211.0. Vzhledem k pracem na kolejišti není ovšem nyní na novostavbu stroje čas. Na jeho stavbu snad také později dojde. „Rosnička“ T334.0 na vlečce nejde použít kvůli své velikosti – do minitopírny se nevejde, nehledě na to, že ji plánuji používat k návozům po lokálce (vedle „Hektora“ T435.0). Brouzdal jsem na internetu a hledal vhodný stroj. Objevila se původem německá „Kofka“ od Arnolda. Tyto stroje u nás jezdily jako kořistní po válce pod označením T200.2 a později je ČSD odprodaly do průmyslu na vlečky, kde jezdily až do 70-tých let. Díky tomu sedí i do epochy. Výborně o nich píše Jaroslav Wagner ve knize „Encyklopedie železnice – Motorové lokomotivy 2 “ nakladatelství Corona. Navíc použitá topírna je pro tento lokotraktor přímo určena. Bylo rozhodnuto. Na první listopadové burze v pražské „Opletalce“ byl stroj k mání a tak jsem jej zakoupil. S lokomotivou jsem zakoupil i dekodér Kuehn N-025.

Mám asi 40 dekodérů a spravování jejich proměnných mi nevyhovovalo jak po stránce přístupu, tak i archivace. Navíc mám pár dekodérů příslušenství a i u těch je dost důležité mít někde uložené, jak a co mají nastavené. Právě archivace všech parametrů CV mne přinutila vymyslet tuto čtečku. Prvotní impuls na vytvoření vzniknul při používání JMRI programu, který umožňuje čteni, zápis a archivaci všech dekodérů. Minibox není vhodný, protože nemá výstup do souboru a RKDCC je zas neskladný a není moc flexibilní.